Něco z historie
Historie klonování se datuje od roku 1938, kdy principy své úvahy nastínil německý biolog Hans Spemann. Většina živočichů zahájí svůj život z jedné buňky vzniklé oplozením vajíčka spermií. Vajíčko přinese dědičnou informací matky spermie dodá geny otce. V jedné buňce zvané zygota se tyto geny spojí a dají vzniknout novému jedinci. Zygota se začne dělit, buňky se organizují, mění, putují. Výsledkem dělení jediné buňky zygoty je nakonec tělo dospělého tvora. Podstatou procesu diferenciace buněk je využití jen vybrané části dědičné informace. Ostatní geny jsou ,,vypnuty,,. Spemann ve svých úvahách přemýšlel o tom, jak buňky uvést do stavu, kdy pracovaly jako zygoty a mohly se opět dělit a vyvíjet. Došel k závěru, že by mělo stačit spojení buňky s vajíčkem s nějž byla odstraněna vlastní dědičná informace. Hans Spemann se ale realizace svých myšlenek nedožil. Zemřel v roce 1941.
Dalšímu pokračování v realizaci Spemannových plánů došlo už v 50. letech. Tehdy se podle Spemannovy koncepce pokusili klonovat Africkou žábu drápatku (ksenopus Iaevis). Pracoval na tom biolog Gurdon, který přenesl buňky z žabího těla do vajíček zbavených vlastní genetické informace. Experiment se vyvíjel až do stádia pulce. Tam však zůstal stagnovat a přeměna v žábu už se nestala. Pulci však dokázali vyluzovat žabí skřehot.
V roce 1989 biolog Steen Wilatsen zveřejnil experiment, ve kterém rozdělil ovčí zárodek na jednotlivé buňky a každou z nich spojil s ovčím vajíčkem zbaveným vlastní dědičné informace. Tyto zárodky poté donosily náhradní matky.
Většina vědců se shodovala v názoru, že Willatsenův úspěch tkvěl v tom, že použil časné zárodky. Z toho vyvstala otázka, jak daleko lze buňky vrátit, tedy v jakém stádiz vývoje lze buňky použít. Willatsen se toutu otázkou dále nezabýval. Odešel z Británie do Ameriky. Tam pracoval pro firmu Grenada Bioscience, poté v Alta Genetics. Firmy se soustřeďovaly na klonování skotu. Kolik jich takto vzniklo, neví přesně nikdo. Odhady se pohybují kolem 2000.